LOADING CLOSE

XTERRA kemp Prachatice aneb z hraběnky von silnice bajkerkou (v několika lekcích)

Patřím k lidem, kteří mají silně rozvinutou alergii na asfalt. Nejlépe se cítím, když mám nad hlavou nebe místo stropu, takže po zkušenostech, kdy mi slezlo několik nehtů z lezení na ledech a málem jsem umřela strachy při sóloplavbě na seakajaku, o jedné absolvované půlce nemluvě, byl terénní triatlon moje jasná volba. Za dva roky triatlonového tréninku jsem se úspěšně posunula ze závodnice typu „topimse-padamdorygolu-umiram“ do stádia „plavuprsaobcaskraul-slapucoumim-bezimdokudneumru“. Navíc jsem absolvovala dva XTERRácké sprinty (v Prachaticích bedna v AG i s pádem ošmirglujícím kůži z celé nohy a v Zittau DSQ, protože jsem díky hledání tamponu v depu prošvihla správnou vlnu startu, ale to je zase jiná storka), takže mne bestiální duo Piloušek – Zadák celkem rychle ukecalo, že už jsem velká (triatlonová) holka a mám se pustit do plnotučné varianty prachatické XTERRY. A tak jsem se definitivně rozhodla, že konečně vyslyším volání (triatlonové) divočiny. 

hned po zaplacení startovného a poklesu hladiny endorfinů a šampaňského v krvi (btw, nikdy neprojíždějte termínovky závodů, když jste doma sami jen s kreditkou a flaškou vína!) mi došlo, že být terénní drsňačka neznamená jen začít snít o novém tetování. Především vyžaduje dokonalé technické zvládnutí jízdy na bajku. Takže jsem za tři minuty dvanáct začala shánět někoho, kdo mne do vysněného oboru uvede. Nutno totiž na tomto místě podotknout, že do této doby jsem bajk ve vlastnictví neměla a moje cyklistika se odbývala v poklidu českého silničního provozu, které je známo jen občasným vytržením jezdce z letargie pošťuchovačkou s projíždějícími kamiony. Případné probrání k vyššímu výkonu mírnou sprškou kapaliny z ostřikovačů do opocené tváře beru v kontextu terénních triatlonů vysloveně jako přátelské povzbuzení.

Protože tohle je XTERRA!

Protože spolupracuji s Karlem Zadákem a jeho komunitou svěřenců z 2BW, byla jsem přizvána k tréninku na oficiálním XTERRA kempu, kde mi v prvním sjezdu rychle došlo, že XTERRA v reálu šumavských lesů znamená něco jako známá to hláška „…protože tohle je Sparta!“ Stromy v lese například, na rozdíl od projíždějících aut, NIKDY nemívají tendenci Vám uhnout. Přiznávám, že taky nemají tendenci vás cíleně sejmout, ale zas je jich na čtvereční kilometr vybraného hřiště poněkud více a facka větví je docela cítit. Taky sprška bahna zespoda vám brýle, na rozdíl od kapaliny do ostřikovačů známé svými čistícími schopnostmi, dokonale zneprůhlední.   

Upozornila jsem tudíž Karla, že na bajku dnes sedím podesáté v životě (závody v to počítaje), a svého advokáta, že moje závěť je uložena v horním levém šuplíku mého pracovního stolu, zacvakla se do nášlapů a vydala se vstříc svému snu. Organizátor mne naštěstí vybavil strojem, jehož pneumatiky připomínaly dobře napaseného hrocha, takže mi ledaskteré začátečnické vylomeniny dokázal prominout, navíc byl opatřen systémem převodů 1×11, tudíž jsem si nemusela na předloktí psát tahák, co kterou rukou mačkám, abych se pak při luštění nápisu napůl skrytého pod vrstvou bahna vysekala v tom nejtěžším kopci.

Kvičím, tedy jsem…

Velice rychle jsem zjistila, že při většině manévrů v xterráckém terénu je nutno nezlomně věřit v sebe, materiál i Boha Všemohoucího (přesně v tomto pořadí). Základem úspěšného bajkera je totiž podle trenéra Karla nebrzdit, pokud je to alespoň trochu fyzikálně proveditelné. Je ovšem potřeba podotknout, že jsme každý chodili na fyziku do jiné třídy a pro jeho kolo evidentně platí koeficient tření existující jen v některých odlehlejších oblastech Marsu. Ale že při zachování zbytků odvahy zkombinovaných s tou částí pudu sebezáchovy, která mne s křikem neopustila už dole v údolí, lze tento způsob jízdy částečně aplikovat i na mne. Karel se svatozáří, jež svítivostí stále více připomínala mořský maják, jel za mnou a vedle mne tak dlouho, dokud mne pomocí pečlivé navigace do ideální stopy nevmanévroval do pocitu, že i v terénu se dá na kole jezdit. Vydávání kvikotu, kterým hlásím, že jsem si zase najela do úzkých, se postupem doby měnilo v nadšené výskání a příjezd do údolí byl i přes občasnou, nicméně stále se snižující nutnost z kola potupně slézt,  v duchu bezmála hrdinském. Jedinou pořádnou tlamu jsem tak hodila na asfaltu, kdy jsem při prudkém dobrždění nestihla včas vystoupit z nášlapů. No jak říkám, tohle není povrch pro mě.   

Forever bajk

Miluju XTERRU, protože mi připomíná domovský biotop dobrodruhů a skalních lezců. Když Karel se sebedůvěrou sobě vlastní vlezl pod okap, aby sebe i svůj stroj v zuřící průtrži mračen pořádně opláchl, věděla jsem, že mne definitivně dostali. Vzhledem k tomu, že stupeň saturace mého oblečení vodou dosáhl 100% už před půlhodinou, učinila jsem s gustem a pocitem definitivního křestu totéž. Co na tom, že po příjezdu do prachatického pivovaru moje vzezření připomínalo Jožina z Bažin a v rámci finální sanace své osoby jsme musela začít se svlékáním už na venkovním schodišti. Pivo po takové vyjížďce chutná úplně stejně jako po lezení na písku (rozuměj s pocitem blaženosti z toho, že se člověk dalšího škopku vůbec dožil) a hlad je oproti hladké triatlonové variantě asi trojnásobný.

Druhý den po návratu z kempu jsem si koupila bajk. Odjíždíme spolu do Beskyd. Budu trénovat sjezd hromadou šišek (svině klouzavý!) a taky naskočení na kolo po pádu v kopci (pro mne technická nezbytnost!). Jestli to přežiju, uvidíme se 4.8. v Prachaticích.  

Napsat komentář